Příjmu druhého admina *INFO*

Povídky vycházejí:

Bílé květy lotosů - pondělí

Rain - úterý,pátek,neděle (15:00)


Aktuality

Co si myslíš o kamarádství kluka a holky? *ZDE*
Podmínky spřátelení-!DŮLEŽITÉ!- *ZDE*


           Lež mívá sice krátké nohy,ale někdy až nebezpečně dlouhé ruce a ke svým nohám je lhostejná.



Reflections in the mirror

14. prosince 2010 v 21:35 | Yuzuki von Hazelrink |  Ostatní
Tak tato povídka je má omluva pro mojí drahou Katsumi-nee-san...Opravdu se ještě jednou omlouvám a doufám,že mi to odpustíš...
Nejsem si jistá,zda se ti to bude líbit,porotože jsem hororové povídky zatím jenom četla,ale nikdy jsem je napsala a sama se hrozně bojím,úplně všecho...Nejhrší je můj strach z bouřky...Jakmile poprvé zahřmí,úplně stuhnu a jsem neshopná se hýbat..Nejlepší je rychle někam zalíst a dát si sluchátka na uši,nebo pustit televizi,ale tam se to zase vlní,takže...No,na míru mi ušili postavu Haruhi Fujioki z Ouran High School Host club....No jo,ale já tady psala povídku pro Katsumi-nee-sama a te´d se zamotávám do své fobie z bouřky..Co sem to za člověka?Tak rychle na povídku..
PS:Víte,že moje fobie se jmenuje keraunofobie(Yuzu-nee,už zalez!!!)....

lkjhg

Žárlivost je celkem nepěkná lidská vlastnost.Jistě,žárlit je přirozené,ale čeho je moc toho je moc.A když se žárlivost vymkne kontrole,bývá to často katastrofální.Žárlivost dokáže zničit.Úplně cokoliv.Ale proč vlastně vzniká?Protože daná osoba má pocit,že jiná osoba,často konkrétně člověk,chce sebrat její místo u její drahé osoby.Můžeme žárlit prakticky na kohokoliv.A někdy to dojde tak daleko,že žárlíme například jenom na květinu,protože ji ONA OSOBA zalila a věnovala ji chvilku času,kterou mohla věnovat nám.Chceme být k této osobě připoutáni neviditelným řetězem na každém kroku a postarat se o to,aby nám nikdo nesebral naše místo.Tohle už je žárlivost,která se vymyká normálnímu myšlení.Někteří lidé to nedokážou pochopit,ani já ne.Mezi další nepěkné lidské vlastnosti patří například sebestřednost.Já a jenom já.Další vlastnost,kterou nemám ráda.Opravdu,nemám ráda špatné vlastnosti,i když jsem si vědoma,že jistě také nějaké mám.Ano,každý má něco špatného,co na sobě,ale často nevidí.Možná,že jsem moc upovídaná.Nebo spíše,bývala jsem.Teď málokdy napovídám několik slov,natož větu.Většinou jenom souhlasně či nesouhlasně přikyvuji a pozoruji onoho mluvčího.Nejhorší je,když se mnou lidé soucítí.Dívají se na mně těma velkýma očima a jako by se ptaly,jak mi mohou pomoct od mé bolesti.Nemám to ráda.Přehnaná péče.Připomíná mi to doby,kdy jsem byla malá.Matka vždycky,když se mi něco stalo,byť jenom malé škrábnutí,dívala se na mně těma velkýma soucitnýma očima,jakoby jimi chtěla sebrat moji bolest.Já ale věděla,že je to nemožné.Vždy o mně přehnaně pečovala,kupovala ty nejdražší léky,objednávala ke mně ty nejlepší doktory.Bylo to možná proto,že jsem byla její jediné dítě.Dítě,které jí bylo tak podobné a přece tak jiné.Nemám svoji matku ráda,teď již ne.Dokonale a do detailu si pamatuji tu tmavou,studenou prosincovou noc.Bylo krátce po jedné hodině ránní,mráz mně štípal do těla.Bílá,jemná kůže mi pomalu červenala,jak byla zmrzlá.Nepříjemně to bolelo.Šla jsem poslušně vedle své matky temnou nocí tmavým lesem.Každý normální člověk by se podivil,co tady dělám,evždyť je Štědrý večer,ale já jsem tehdy byla své matce natolik věrná,že mi stačilo vysvětlení 'Jdeme se projít' a nic víc.Poslušně jsem ji následovala.Šla kousek ode mně,jako kdyby odtaživě,jako by se mě štítila.Slyšela jsem podivné zvuky,ale nevěnovala jsem jim pozornost.V pravé ruce nesla starou plátěnou tašku.Něco v ní podivně chrastilo,ale já jsem to moc nezkoumala.Došli jsem přibližně doprostřed lesa.Matka se zastavila a pohlédla na mně uslzenýma očima.Pokynula mi,abych si sedla na zem a zavřu oči.Uposlechla jsem jí.Pocítila jsem,jak mi svléká šaty,mrát mně studil na těle.Nechtěla jsem své drahé mamince odporovat a tak jsem pouze poslušně seděla.Zábly mně i záda,na kterých jsem ležela,nepříjemně to pálilo a ta bolest se mi rozlézala do všech končetin.Matka vytáhla z tašky něco lesklého.I přes její zákaz jsem měla maličko pootevřené oči.Ucítila jsem prudkou bolest.Ostří toho předmětu se mi nemilosrdně zabodlo do holého stehna.Cítila jsem,jak z něj uniká něco teplého.Matka mně chytila za jednu paži a bolestivě mně odhodila o kousek dál,poblíž stromu.Jehličí mně píchalo do zad.V tu chvíli jsem nevěděla,co je horší,jestli ta strašlivá bolest ve stehně,štípavá bolest v zádch,nebo mrazivá bolest ve ztuhlých končetinách.Vytáhla z tašky něco,co mi přivázala pevně na nohu.Nechápala jsem,proč tohle dělá,má děcká hlavička měla spoustu otázek.Bála jsem se však jen pootevřít ústa.Poprvé v životě jsem chtěla,aby odešla.Aby odešla někam pryč a já mohla usnout.A dostat se pryč od bolesti.Konečně se zvedla.Slyšela jsem,jak odchází pryč.Když jsem si byla jistá,otevřela jsem oči.Z nohy se mi stále řinula krev.Teplá,ba přímo horká červená tekutina znamenající život.Chtěla jsem pryč.Postavila jsem se a utíkala.Pryč ode všeho.To však bylo jenom zdání.Nejdřív jsem pocítila skubnutí v noze a potom už jsem ležela tváří ve studeném sněhu.Zvedla jsem se a ohlédla se.Moj pravá noha byla přivázaná na provaze,na krátkém provaze ke stromu,Uzel byl pevně utažený,nedokázala jsem ho malýma ručičkama rozvázat.Strávila jsem tak dva a půl dne.Potom mně našel psovod,který cvičil svého psa.Levé oko jsem měla úplně zkrvavělé,když mi ho v noci vykloval pták.Byla to neuvěřitelná bolest,ale ruce jsem měla tak zmrzloé,že jsem je nedokázala zvednout a hlavou jsem taktéž nemohla potočit,abych ho sundala.A tak se zadarmo najedl a já byla doživotně slepá.Když teď ležím na nemocničním lůžku,uvědomuji si,že jsem tehdy nechtěla žít.Nepůl slepá,jako nějaká babička.Ne,opravdu jsem nechtěla žít.Jenže mně včas našli,jak se houpu s modrou hlavou a krkem ověšeným prostěradlem nad postelí.Sundali mně a musela jsem ležet ve zvláštním pokoji,kam za mnou pořád někdo chodil.To je ale jiná epizoda mého života.To není ten důvod,proč tu teď ležím,i s druhým okem zalepeným bílým obvazem a vidět můžu buď tmu nebo svoje vzpomínky.Ten důvod je jiný.
Temné domy bývají stašidelné.Věděla jsem to již tehdy,když jsem vcházela dovnitř.Vrzající dveře a temné zvuky.Na všechno jsem byla připravena,když jsem tam vcházela.Dům s číslem popisným 24.Dostala jsem ho jako památku na vzdálenou tetu,kterou jsem ani neznala.Prostě jednoho dne přišel dopis a jak to bývá ve filmech sdědím dům s nějakým strašidelným tajemstvím.Příšera,nebo zjistím,že moje teta byla vrah.Ale nečekala jsem,že to bude naprosto normální dům.Všechny místnosti byly postavené v normálním moderním stylu.Červená pohovka,oranžové zdi,velká LCD televize.Všechno zaprášené,ale na svém místě,jak to teta ponechala,když odešla na věčnost.Dokonce i počítač s laptopem měla na stole.V lednici bylo prázdno,pouze velká láhev kečupu stála uprostřed toho bílého mrazu.Připomnělo mi to minulost.Jak na bílém sněhu skvěla se moje rudá krev a rychle jsem lednici zase zaklapla.Vyšla jsem do nejvyššího patra.Dům měl totiž celkem pět pater a do každého z nich se chodilo po dřevěných mahagonových schodech a červeným kobercem,jako pro princeznu.Vlastně všechno tu bylo i když moderní jaksi vznešené.Poslední patro bylo nejskvostnější.Všude na stěnách visely obrazy nejspíše urozených žen v překrásných šatech.Otevřela jsem dveře prvního pokoje a nakoulal dovnitř.Byla to knihovna.Prošla jsem další pokoje.Většina z nich byla ve žluté barvě sladěná,ale některé měly sem tam i něco zeleného,modrého nebo růžového.Ve všech však byly nepotřebné věci,až v předposledním pokoji sem narazila na něco zajímavého.Velká skříň zabírala celé dvě stěny velkého pokoje.Otevřela jsem dveře a do nosu mně uhodil zatuchlý pach starých věcí.Všude tam byly staré šaty.Spoustu šatů.I když v pokojích byla moderní technika,zdálo se,že teta nic jiného než staré šaty nenosila.Byly z hedvábí a neznámých látek,které byly na dotek moc příjemné.Posypané různými třpytivými věcičkami a pošité spoustou mašli.Dole,na nejspodnější polici,se skvělo spoustu párů překrásných bot.Na nejhornější byly zase ozdoby do hlavy,od mašlí až po péřové klobouky a čelenky.Věděla jsem,že si tu v tomto oblečení budu připadat jako princezna.Neplánovala jsem tu chodit do školy.Stejně tu žádná nebyla.Nebylo to totiž velké město.Vlastně docela maličké,autobusy tady nejezdily,městečko bylo osamělé.Některé děti vozili autem do školy rodiče,ale ti kteří neměli na auto,vyučovali své děti doma.Nedalo mi to a oblékla jsem si překrásné šaty.Červené.Překrásné.Fialové nabarvené vlasy jsem si zavázali mašlí stejné barvy a z vázy vylovila růži,kterou jsem si zapíchla do vlasů.,,Skutečně,jako princezna.."musela jsem se pochválit.Slova zněla v opuštěném domě jaksi smutně.Byla jsem ti jenom já a já.Je to te´d moje království,moje malé králoství.Otevřela jsem dveře a vtancovala do posledního pokoje.Úsměv a kroky ztuhly na povel.Pokoj celý rudě vyzdoben.Velké rudé závěsy,nejspíš ložnice.,,Brr.."otřásla jsem se.Tady rozhodně spát nechci.Velká tmavá postel jak jinak než s rudými nebesy.I koberec byl krvavě červený.Ttnto pokoj nebyl vůbec zaprášený.Udivilo mně,jak to,že se sem dosud nedostal prach,vždyt tu nejméně rok nikdo nebydlel.Všechny ostatní pokoje se prachem leskly,tenhle vypadal,jako kdyby z něj teta teprve před chviličkou,před pěti minutama odešla.Udivilo mně to,ale když může mít teta,která nosí pouze šaty ze staré a viktoriánské doby LCD televizi,tak proč by v tomto pokoji nemohl nebýt prach.Tento pokoj mně přitahoval jakousi magickou silou.Zírala jsem na všechny ty květiny.U celé jedné stěny stálo spoustu váz s květinami.Se spoustou květin.Různé barvy,různé druhy,různé velikosti.Uprostřed nad nimi viselo zrcadlo ve zlatém ozdobném rámu.,,Jako kdyby ty květiny patřily k tomu zrcadlu.Jako kdyby tu byly pro to zrcadlo..."pousmála jsem se nad svojí fantazií.Dostala jsem nutkání jít k zrcadlu.Podívat se na něj.,,Jenom podívat..."přistupovala jsem k němu opatrně a pomalu.Červené šaty šustily a vlály za mnou jako vlečka.Přistoupila jsem k němu a pohlédla do něj svýma průzračnýma modrýma očima.Nutkání dotknout se ho bylo tak silné,že jsem neodolala.Jednou rukou jsem přejela tu překrásnou lesklou plochu.Druhá ruka se sama od sebe vymrštila vzhůru a já jsem se opřela o zrcadlo.Najednou jsem zapomněla na všechny útrapy.Jenom já.Jenom já žiju.Zapomněla jsem na minulost.Nemyslela jsem na budoucnost.Teď jenom na tuhle chvíli.Jenom já.Byl to krásný pocit.Vychutnávala bych si ho ještě dlouho,kdyby se nerozžehla svíce.Je to k neuvěření,ale rozžehla se sama od sebe.Venku byla tma,když jsem se konečně vymanila od zrcadla.V žaludku mi kručelo.Sfoukla jsem svíčku,sešla dolů a udělala jsem si sendvič.Potom jsem se zachumlala na gauči do zelené deky a protože se mi oči už klížily,zavřela jsem je.Jedna,dvě,jedna,dvě.Ozvěny kroků.Potom jako kdyby někdo lomcoval s něčím těžkým a přece křehkým.Tyhle zvuky mně probudily.Kroky a hluk.Vyšla jsem opatrně nahoru,do nejvyššího patra,odkud se ozývaly nejvíce.Já hlupák jsem si s sebou nevzala žádnou baterku.Taky mně to mohlo napadnout.Chodba byla potemnělá.Táhlo mně to do rudého pokoje se zrcadlem a květinami.Stiskla jsem studenou kliku a otevřela.Všechno se stalo najednou.Průvan z otevřeného okna mi vehnal okvětní plátky květin do očí,dveře se prudce zabouchly,já jsem uklouzla po hedvábné látce a za chvíli jsem ležela na zemi.Pálilo ně stehno,do kterého jsem se praštila o roh mahagonové postele.,,Jako tenkrát.."vybavila se mi vzpomínka na bílý les.Uvědomila jsem si souvislosti.Dnes je také Štědrý večer.Jenže já ho nikdy neslavila.Od té doby,co jsem byla svojí matkou zanechána v tak kruté době v temném lese.Dodnes jsem nezjistila,jaký měla důvod.Zrcadlo.Podívala jsem se na něj a znovu se mně zmocnila ta touha dotknout se ho.Jakmile jsem to však udělala,ze zrcadla vystřelilo ostří a já ucítila prudkou bolest v ruce.Přes loket k dlani a dále přes prsty mi skapávaly kapičky krve.Krev tekla rychle,nejspíš žilní krvácení.Uthla jsem kousek rudého hedvábí se země a ruku si zavázala.Pravým okem jsem hleděla na zrcadlo,na levé jsem byla slepá a tak jsem neviděla,když mně někdo bodl do spánku.Opět ta nesněsitelná tepavá bolest.Opět jsem cítila tu nepříjemnou pachuť krve,když mi stékala do úst.Naštěstí to bylo nejspíš pouze povrchové krvácení.,,Kde je?Musím,musím pryč..."křičela jsem ve svém nitru.Bezhlavě jsem utíkala.Možná to je nějaký zloděj,možná vrah.Důležitý byl útěk.Běžela jsem po scodišti a když jsem si byla jistá,že útočník za mnou neběží,zaběhla jsem do chodby ve třetím patře.Potichu jsem otevřela dveře.Nevím,které to byly.Prostě jsem se potřebovala schovat.Vběhla jsem do pokoje se spoustou látek a uvědomila jsem si,že teta byla nejspíš švadlena a ty šaty si šila sama.Schovala jsem se pod černou látku.Myslela jsem,že tady mně hledat nebude.Jeslit je to zloděj,sebere šperky a půjde.Jestli je to vrah,bude mně hledat dost dlouho,ve všech těch místnostech a stejně to vzdá.Uslyšela jsem kroky,blížily se.Dveře do pokoje se otevřely.,,Jak mně mohl najít.Tak rychle.."přemýšlela jsem.Potom se dveře zase zavřely.Po chvíli jsem se zvedla a odhodila látku z hlavy.Slyšela jsem určitě cvaknout domoní dveře.Bez přemýšlení jsem seběhla dolů a dveře zamknula na klíč,pojistku a zatarasila stolem.Byla jsem si jistá,že to vzdal a je pryč.Běžela jsem k telefonu.Vytočila číslo na policii.Sluchátko bylo hluché.Sedla k počítači,ale po chvíli mi oznámil,že baterie je vybitá a laptop v sobě taktéž neměl žádnou baterii a nabíječku jsem hledat nemohla.Propadla jsem zoufalství.,,Co teď?"slyšela jsem v hlavě hlas.Mám si jít v klidu lehnout a spát až do rána?Mám se vypravit do vesnice?Nebo snad k doktorovi?Mobil.Vzpomněla jsem si,že mám v kapse mobil.Sáhla jsem do kapsy....Jenže žádnou kapsu jsem nenahmatala.Mám na sobě pořád ještě tetiny šaty.Plácla jsem se rukou do čela.No jasně,bude v té místnosti,kde jsem se svlékala.Stoupala jsem schod po schodu nahoru,do onoho pokoje s šaty.Stále jsem nechápala,jak mohu být tak klidná.Rána na paži,rána na spánku.A já si klidně stoupám po schodech.,,Stejně mi přijde divné,že nepanikařím,"pousmála jsem se.Zvedat nohy stále ve stejném tempu bylo stále obtížnější.Bolely mně,jako kdyby byly z olova.Nejspíš to bylo kvůli té velké ztrátě krve.Krev na ruce mi totiž už prosakovala přes hedvábí a rána na spánku nepříjemně pálila.,,Až zavolám pomoc,budou mi ji muset vydezinfikovat,"pomyslela jsem si.Konečně jsem vyšla poslední schod a stanula jsem v nejvyšším patře naproti velké a dlouhé chodbě.Tentokrát jsem si ani neprohlížela obrazy po stěnách,jenom jsem spěchala,abych byla co nejrychleji pryč.Co nejtiššeji jsem otevřela dveře a vešla dovnitř.Na zemi před skříní se válely mé zmuchlané džíny a tričko s velkým žlutým smajlíkem.Popošla jsem k tomu a sehnala se,abych vylovila z kapsy džínů onen mobil.Nejdřív jsem lovila v pravé kapse a když tam nebyl,prohledávala jsem levou.Konečně jsem v ruce sevřela můj skvělý dotykový iPod.Pevně jsem doufala,že nebude vybitá baterka a přístroj mně nezklamal.Baterie byla nabitá skoro celá,takže stačilo pouze vytočit číslo.Vyťukala jsem 155 a čekala na vyzvánění.Chvilku to vyzvánělo a ten ton mně ukliďnoval.Posadila jsem se na zem a držela telefon ve zdravé ruce u ucha.,,Dobrý den,ta-"ozval se z telefonu hlas nějaké mladé operátorky.Prudká bolest v zádech,tepavá v hlavě.Útočník mi vyrazil telefon z ruky,koleno mi zatlačil na záda a nějakým tupým předmětem mně prudce udeřil do hlavy.Před očima jse viděla tmu,jinak nic.Oči se mi klížily,hlava bolela.Zavřela jsem oči a dopadla na zem...
Probrala jsem se na jakési posteli.Byla tvrdá a studená,rukama i nohama jsem k ní byla připoutána koženými řemeny.Pořád jsem nechápala,jak jsem mohla být tak naivní a vylézt tak brzo ze své skrýše a hned zamknout.Teď jsem si za to nepěkně nadávala.Zuřivě jsem kopala nohama a cukala rukama,protože mně nic jiného nenapadlo.K mému údivu řemeny na rukou po deseti minutách.Byla jsem z poloviny volná.Osvobodit nohy nebylo tak těžké,stačilo jenom řemeny povolit.Rozhlédla jsem se po místnosti.Všude plech,nebo nějaký kov,z místnosti vedly na protilehlých stranách dvoje dveře.V téhle se válely samé zkumavky a nástroje zajisté používané k nepěkným a bolestivým věcem.Jejich odlesk díky vypadal díky mlhavému světu nad postelí strašidelně.Hodně strašidelně.Vedle postele ležela na kovovém stolečku otevřená lahvička s tmavě modrou tekutinou.Chvilku mi trvalo,než jsem přečetla zažloutlou etiketu.Stálo tam N-dimethyltryptamin.Nevěděla jsem,co to znamená,ale rozhodně to nebylo nic pěkného.Byla jsem si jistá,že mi to nalil do krku,ještě teď jsem cítila v krku odpornou pachuť.Hlava mně strašlivě bolela,nejprve jsem to přisuzovala té ráně do hlavy,ale po pěti minutách jsem si uvědomila,že to budou účinky té látky.Nevěděla jsem,kde jsem.Ale byla jsem si jistá,že je to tetin dům.Určitě.Poznala jsem to podle pachu,sice slabého,ale tímto pachem páchnout ty staré domy.Otevřela jsem první dveře a nakoukal do místnosti.Stál tam počítač a spoustu elektroniky.Hlava mně bolela čím dál víc.Sedla jsem si k počítači.Musím o tom útočníkovi zjistit alespoň nějaké informace.V počítači však byly pouze nějaké soubory,jejichž obsahu jsem nerozuměla.Začínalo mi to připadat,jako v nějakém bizardním filmu.Čekala jsem,kdy odněkud vypadne nějaký zachránce,ale nic se nestalo.Protože jsem tady nic nenašla,rozhodla jsem se zkusit ty druhé dveře.Vrátila jsem se tedy opět do místnosti se zkumavkami a otevřela druhé dveře.Bylo tam NIC.Prostě nic.Najednou se dveře zabouchly.Byla jsem si jistá,že jsem je nechala pootevřené,abych se dostala ven.Ale oni se prostě zabouchly.Doklopýtala jsem k nim a snažila jsem se je vší silou otevřít.Nešlo to,byly prostě zamčené.,,Jak se mi tohle mohlo stát?"uvažovala jsem.Takhle hloupá,jak jsem mohla být tak hloupá.Vzapamatovala jsem se,když se ozvalo tiché bzučení.,,Jako když se spouští žaluzie,"pomyslela jsem si.Ale žaluzie to opravdu nebyly.Všude kolem se spouštěla ohromná zrcadla.Zatímco velká zrcadla se spouštěla až na zem,přemýšlela jsem,co by dělal,kdybych sem vůbec nevkročila.Co pak?Jeho plán by nejspíš selhal,ale já jsem byla tak hloupá,že jsem sem vlezla.Chvilku předtím,než se zrcadla dotkla podlahy,která byla taky jedno velké zrcadlo,zatočila se mi hlava.Všechno se mi začalo mlžit.Zrcadla se dotkla země,to jsem cítila.Podívala jsem se do jednoho z nich.To jsem neměla dělat.Šla jsem k němu.Strčila jsem ruku před sebe,abych do něj nenarazila,protože jsem nebyla schopna kontrolovat své pohyby.Moje ruka však zrcadlem prošla.Udělala jsem to znova.A opět.Prošla jsem zrcadlem celá.Nedokázala jsem to pochopitVznášela jsem se v zrcadle.Byl to zvláštní prostor.Příjemná vůně.Ale bála jsem se.Hrozně,strašlivě jsem se bála.Uslyšela jsem podivný zvuk.Zvedla jsem oči přesně v ten okamžik a spatřila jsem to, sice jen na zlomek vteřiny, ale bylo to jako bych se propadla do noční můry. Zvíře (pokud to bylo zvíře) bylo obrovské, zavalité, velikosti koně. Z otevřené huby čněla spousta zubů, potřísněná jakousi rudou tekutinou. Krví? Jenže já zírala jen na oči, obrovské naduté bulvy, během jedné vteřiny při pohledu do těch strašlivých očí jsem si připadala jako bych byla knihou, knihou, kterou někdo hltavě přečte a pak jí roztrhá na kusy.Jako by jsem na to odporné zvíře hleděla miliony vteřin,hodin,dnů,měsíců,let.Zvíře opět otevřelo tlamu a z odporného hrdla se mu vyrval nelidský zvuk.Vlastně ani nemohl být lidský,když to byl netrvor.Byl stále blíže u mně,jeho dech mne nepříjemně šimral za krkem a já se třásla.Chovala jsem se jako pětileté děcko a slzy jsem měla na krajíčku.Netvor po mně chňapl,zavřela jsem oči a upadla do tmy....
Když jsem oči opět otevřela,byla jsem na tom samém místě.Kde to jsem?Ptala jsem se stále sama sebe.Chlad mi vlézal po šaty a já se třásla.Optě jsem viděla zamlženě a bolest hlavy se stupňovala.Chtělo se mi křičet.Neskutečně vyřvat všechno to zlé,co se doteď událo.Měla jsem čas na přemýšlení.Odněkud se ozvala flétna a přede mnou se objevila loutka.Obyčejná,neoblečená dřevěná loutka.Začala se pohybovat do rytmu flétničky.Dřevěnou hlavičku měla smutně svěšenou.Zvuky flétny zesílily a loutka se pohybovala v houpavém rytmu stále rychleji.Najednou na ní byl klobouček a loutka na sobě měla oblečení.Nechápala jsem to,jako kdybych se ocitla v nějaké světě,ze kterého není úniku.Loutka se zahihňala,nebo mi to alespoň tak připadalo.Zvedla hlavu.Málem sem uskočila hrůzou.Zíraly na mně dvě rudé,krvavé oči,vyceněné tesáky jí lezly z pootevřené huby.Polovinu obličeje měla spálenou.Šklebila se na mně.Jako kdyby se mi posmívala.
zuzhgt

Najednou jsem dostala zlost.Klopýtavě jsem piřkročila k loutce.Chtěla jsem ji rozdupat,zašlápnout do země tak hluboko,že se nevyhrabe.Ulekla jsem se,když mi noha projela skrze loutku.Zavrávolala jsem a upadla.Všechno kolem mně tmavlo.Jako kdyy přicházela noc.Zoufale jsem volala,že nechi,aby se setmělo.Bude to tu ještě strašidelnější.Loutka se však stále usmívala.Chytila jsem se za hlavu,protože jsem uslyšela ohavné skřeky.Byly ještě děsivější,než co vydávala ta obluda.A najednou mi to došlo.To,co mi dal.Byl to jed.Nějaký jed,který způsobuje halucinace.Proto jsem vstoupila do zrcadla a nemohla šlápnout na loutku.A proto to zvíře zmizelo.Ale odky to jsou halucinace?Co když...Co když jsem sem do toho domu ani nevešla,co když se mi to jenom zdálo.A hůř,co když umírám a ani o tom nevím.Nejlepší by bylo dostat se zpět z toho zrcadla,ale jsem v prostoru bez jakékoliv mezery,jenom se tu pořád zjevují podivné věci.Nevěděla jsem,jestli je děsivější ta flétna,co tu stále strašidelně zní,loutka nebo to zvíře.Loutka mizela,tony flétny však zněly pořád silněji a děsivěji.Zacpávala jsem si uši a doufala,že je už neuslyším.Už nikdy v životě nebudu mít ráda flétny,pomyslela jsem si zoufale a přitom mi tenhle nástroj přinášel vzpomínky.Zavřela jsem oči.Teď už žádné vize neuvidím.Něco se mně dotklo.Zvedla jsem hlavu a otevřela oči.Nade mnou stála žena.Moje...Moje matka.Pohlédla jsem na svět okolo sebe.Sníh.Všude sníh a les.Spousta stromů.Seděla jsem na studené zemi.Nahá.Matka se nade mnou skláněla.,,Mami...šeptala jsem.Bylo mi dobře.Prolévalo se mnou neskutečné teplo.Odvázala moji nohu.Až teď jsem si uvědomila,že ji mám uvázanou řetězem.Je to..Ta noc...Tenkrát..Tenkrát v tom lese,když mně matka opustila.Matka se ke mně sklonila a šeptala,,Konečně si se probudila ze svého snu.Už jsi u mně.Musela jsem jenom někam odejít,zlatíčko.Už jsem zpátky..."plakala.Hořké teplé slzy mi kapaly na obličej.Trochu nepříjemně to pálilo.Ale byla jsem ráda,že je u mně.Konečně jsem se probudila z toho ošklivého snu.Vzala mně za ruku a odcházeli jsme domů.Najednou,mezi stromy,se rozezněl zvuk flétny.Pamatovala jsem si na něj.,,D-další iluze.."zasípala jsem.Zavřela jsem a otevřela oči.Byla jsem opět v té místnosti.,,Co po mně chceš?"zvolala jsem do temna.Všude byla tma,neviděla jsem si ani na špičku nosu.Žádná odpověď.Ale určitě mně musel slyšet.Lehla jsem si na zem.Počkám,dokud účinky té látky neodezní.Když jsem je otevřela,připadalo mi,jako kdybych spala věčnost.Všechno byl krutý sen.Dostanu se někdy pryč?Někdy v budoucnu..Snad..
Rozhlédla jsem se a srdce mi pookřálo.Byla jsem zpátky v té místnosti se zrcadly.Podívala jsem se do jednoho.Opět jsem to neměla dělat.Proč dělám vždycky to špatné?Nadávala jsem si.Všechny obrazy se prolínaly.Viděla jsem svoje tváře odporně zkreslené.Kdyby jste to viděly na vlastní oči,bylo by to jistě hrozivější.Kůže se mi ježila.Nebyla jsem to jenom já,byla tam i další zkreslené nechutné věci.Člověk rozervaný vejpůl,čouhaly z něj vnitřnosti.Zvedl se mi žaludek.Předklonila jsem si.Ten pocit,kdy jsem tady poprvé zvracela nikdy nezapomenu.V krku a v ústech jsem cítila nepříjemnou pachuť.Zhluboka jsem dýchala.Měla jsem čím dál větší strach.Třásla jsem se po celém těle.Najednou jsem mezi těma obrazy v zrcadlech zaslechla zvuk.Flétna.Zase ta proklatá flétna.A do toho zpěv.Měla jsem zamlžený zrak a v mysli se mi promítaly ty nechutné obrazy ze zrcadel.Ty halucinace byly strašidelné.Hrozně strašidelné.Určitě budu mít spektrofobii.Četla jsem to v nějakém časopise.To je totiž fobie ze zrcadel.Myslela jsem na takové vipné věci.Nechápu,jak můžu v takovéhle situaci.Nic už nevidím.Zrak mám skoro zakalený,možná,že účinky toho jedu už ustupují.Zase ta flétna.Doháněla mně k šílenství...Není fobie i na flétny?Zaslechla jsem i slova.Nějaký mužský hlas zpíval.Nejdříve jsem nerozeznávala,co vlastně zpívá.Po chvíli jsem slovům rozuměla.,,Ah,moje drahá panenko,do zlatých šatů si tě obléknu...."Měla jsem té místnosti po krk.,,Udělám tě štastnou,daruji ti šumivou vlásenku...Ah,moje drahá panenko,také ti dám nádhernou...Šerpu se zlata...Budeš bohatá..S červenými korálky...Půjdeme na karneval...Budeme spolu tančit,v odrazu zrcadel...Navždy ve svitu skleněných rámu...."Byla to příjemná melodie,něco jako Ta-da-dááá,ta-ta-ta-da-dááá...Mrazilo mně v zádech.Chce tančit navždy ve svitu zrcadel?On je blázen..Došlo mi to,je úplně mimo..Úplně...Zůstanu tu navždy?!Oční se mi rozšířily strachem.Najednou jsem uslyšela kroky.Nic jsem však neviděla.Najednou zase prudká bolest.Tentokrát do druhé ruky.Chce mně zabít!přemýšlela jsem.Najednou mi bylo vše jedno.Druhé oko.Řvala jsem.Řvala jsem jak dlouho.Pohladil mně po vlasech a dál zpíval.Nevnímala jsem slova,jenom tu strašlivou bolest.Lehla jsem si na břicho a kopala.Kopal do mně,já kopala do země.Řvala jsem.Nekřičel,jenom dál bodal.Před očima se mi objevovaly další halucinace z toho jedu.Vše mi bylo jedno.Nejspíše už umírám.Další zvuk.Dveře se zavíraly.Skoro jsem to ve svém řevu neslyšela.Kroky odezněly,ale já jsem řvala.V krku mně bolelo.Slepá,krev mi stékala po těle.,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"bylo to nesnesitelné,ale cítila jsem úlevu.Bolest odeznívala.Já umírám.Trochu jsem se usmála.Někdo se mě doktl.Něco šeptal.Zaslechla jsem slovo pomoc...Ztišila jsem se.Skoro jsem zmlkla,ale stále jsem kopala.Někdo mně vzal do náruče.Zabalil mně do něčeho teplého.Něco šeptal,ale svým předchozím řevem jsem byla jako by hluchá.Odnášely mně ven.Slyšela jsem houkačky.Záchranka,policie....Konečně...Vysvobodí mně z mého vězení.Položili mě na lůžku.Zabalily mně nejspíš do alobalu.Viděla jsem to ve filmech.Vždycky to tam tak dělali.,,Budete v pořádku.."otíral mně studeným hadříkem nějaký muž.Tipovala jsem,že je to zdravotník.Už vidím titulky v novinách,,Osvobozena z domu hrůzy..",a nebo,,Celoživotní trauma...".Ale bylo mi to jedno.Zamumlala jsem název látky,kterou mi dali.Zapamatovala jsem si ho,,N-dimethyltryptamin..."mumlala jsem stále dokola.,,To je látka,kterou ti dali,děvče"ozval se další hlas.Přikývla jsem.
Probudila jsem se v nemocničním pokoji.Otevřela jsem oči.Tma.Nic.Kroky.Přišla ke ně sestřička,poznala jsem to po hlase,,Jak se cítíte?"zeptala se.,,Kdy uvidím?"zajímalo mně.Žena odpověděla smutným hlasem,,Nikdy..Vypíchl..Poškodil ti oko.."hledala vhodný výraz.Mučil mně.Oslepil mně.Znovu se mi chtělo křičet.Sestra,možná doktorka zkontrolovala nějaké funkce,a potom odešla.Uchopily mně nějaké ruce.Doktor.Zeptal se,jestli nepotřebuju na záchod.Ano,chtělo se mi a tak jsem přikývla.Vedl mně chodbout.Tak,kam jsme došli,myslím,že to nebyl záchod.Bylo tam chladno.,,Kde jsem?"zeptala jsem se trochu vyděšeně.Pohladil mně po vlasech.,,,Ah,moje drahá panenko,do zlatých šatů si tě obléknu...."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chiyo-chan Chiyo-chan | Web | 15. prosince 2010 v 12:12 | Reagovat

Ruzova je megurine luka a ti zlti su dvojcata dievca je kagamine rin a chlapec kagamine len a este tam chyba gakupo. oni su ti originalni ci zakladni abo ako ich volat a potom su fanmade. a myslim ze aj kasane teto je original ale nesom si ista. ale asi hej je :D

2 Yumiko Yumiko | Web | 15. prosince 2010 v 16:17 | Reagovat

Takže, teď já. :-D
Za prvé: Dokonalá povídka :-D

3 Yumiko Yumiko | Web | 15. prosince 2010 v 16:18 | Reagovat

[2]: Hergot, se mi to vyplo. :-D No dál, myslim, že můj bratranec, až tak úžasnej neni. :-D Další, ano, bude mi osmnáct.. :-D To tě to tak překvapilo?? :-D  :-D

4 Niya Kamikaze Higurashi Niya Kamikaze Higurashi | Web | 15. prosince 2010 v 20:07 | Reagovat

eeee tooo jpo headdress to bych ještě dala pak na blog ale cca kolem 100 kč s poštovným se ještě uvidí, no ale ještě nevím ajk by to fungovalo s předáváním peněz tak to ještě usím nějak zajistit :) při nejhorším bych dala nabídku předanimefestem s možností osobního předání :D

5 Kayo Kentaro Schiffer Kayo Kentaro Schiffer | E-mail | Web | 20. prosince 2010 v 20:05 | Reagovat

nyáááá !!!Hned ju číst !!

6 Kayo Kentaro Schiffer Kayo Kentaro Schiffer | E-mail | Web | 20. prosince 2010 v 21:08 | Reagovat

NO tak.. teď na to pohlédu mím hororovým okem.
1.Umíš dokonale popisovat. To se musí nechat, že vše jsem si dokázala dokonale představit.
2. To s tou matkou jsem dorbet nepobrala ... pořád jsem čekala, že tam někde bude důvot. Třeba že ji posedl zlý duch a podobně.Ale i to mělo trochu své oporstatnění.
3.Děj pro mě dost chaotický, z jednoho do druhého... Ale pokud by to bylo sfilmované právě to by filmu dodávalo dokonalou atmosféru.
3. No abych se přiznala, moc jsem se nebála a na psichyku to taky moc nebylo.(Já se bojím málo kdy.. XDD a povídek povětšinou moc ne .. ) Ale já taky nepíšu nějak dokonale, že ..??!! XDD
4. Ten konec s tou písní byl dokonalý ... Opravdu konec se mi moc líbil !!.... Prostě neměl chybu !! :-D  :-D  :-D
O vánocích si to hodím na blog.. XDD už se těším ... ale mohly by si ještě něco napsat... a jukni se třeba na Zlověstné ticho. Tam se čerpá inspirace jedna báseň věř mi !!To dostalo mi mě !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama